Nebe, peklo a ráj vyhoření

15.4.2020

Vyhoření! Stav, kdy tělo a psychika řeknou dost! Systém se vypne. Prostě to nejde. Nejde vstát, nejde si obléknout úsměv a roli, kterou od nás ostatní očekávají a kterou jsme se naučili tak dobře hrát. Už jen pomyšlení na to nejde to unést. Únava pohltí každý pohyb a každou pozitivní myšlenku, pokud vůbec nějaká přijde. Většina příběhů o vyhoření, včetně toho mého vlastního, začíná slovem „oni“. Nevědomky jsme si oblékli roli oběti, tím pověstným „musím“. 

Nebe vyhoření

Narodili jsme se jako svobodné bytosti. Já určitě taky. Netrvalo to dlouho a vlivem výchovy a prostředí jsme se stali nesvobodnými a podlehli jsme tlaku očekávání vnějšího světa. Stejně, jako jsme začali malovat domeček podle představy maminky, abychom uviděli její spokojený úsměv, začali jsme naplňovat očekávání širšího okolí, abychom získali uznání a cosi, čemu se říká úspěch. Moje nebe vyhoření spočívalo v tom, že jsem naivně a s nadšením ze sebe vydávala maximum a okolí bylo spokojené. Byla jsem pracovitá a šikovná, takže vše fungovalo tak, jak má. Dostávala jsem dopaminové dávky v podobě pochval a uznání, po kterých jsem podvědomě od dětství tolik toužila. Dokonce to neslo ruku v ruce i něco, čemu se říká úspěch – zvýšení platu, lepší nabídky k práci, dokonce i projevovanou či neprojevovanou závist. Neprobuzenému člověku to lechtá ego, aniž by si to uvědomoval. Běžela jsem svůj krysí závod. Žila jsem v nevědomém, dopaminovém nebi.

Peklo vyhoření

Dopamin naše ego miluje. Chceme ho stále víc. I já jsem chtěla víc dopaminových injekcí. Tak jsem i pracovala víc a víc. Chtěla jsem být lepší, poměřovala jsem se s ostatními o to víc, o co míň jsem věřila sama sobě. Stále méně jsem poslouchala samu sebe. Agendu a seznam povinností mi určovalo okolí. Já jsem se ji snažila splnit na sto procent. Pomalu a nenápadně už jsem ani nežila svůj život. Říkám tomu „novodobá prostituce“, která se netýká jen žen. Prodáváme za peníze, pozice, úspěch a uznání nejen své tělo, ale i svou duši. Upisujeme se nevědomky ďáblu a peklo otevírá bránu dokořán. Nejprve si bere duši. To jsem ale v tu dobu nevnímala, asi jako každý dopaminový závislák… Sice se začaly objevovat první projevy, jako je nervozita, narušený spánek a celkový pocit vnitřního napětí, ale dalo se to vydržet. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Dokonce jsem ty signály nechtěla ani vidět ani slyšet, protože jsem cítila, že bych musela něco radikálně změnit.

Potom přišlo na řadu tělo. Tělo toho vydrží hodně, ale vše si ukládá do svého paměťového systému. Drží, drží, ale přitom už volá o pomoc v podobě bolení hlavy, střevních potíží, vysokého krevního tlaku, zvýšeného cholesterolu… To proto, že žijeme v chronickém stresu a tělo dostává nadměrné dávky adrenalinu a kortizolu, avšak na úkor serotoninu a oxytocinu. Ale hlava říká, to nic! To je normální, to přejde, to zvládneš.

Stres je sviňa

Stres není normální! Žít v klidu je normální…

online kurz

Nedovedla jsem si představit, že bych se vzdala všech těch dobytých statků a jistoty. Tak jsem běžela dál v krysím závodu a kola se točila tím rychleji, čím výš jsem byla. Tušíla jsem, že nemohu vyhrát, ale na změnu jsem byla prostě zbabělá. Chronický stres postupně narušoval mou přirozenou hladinu serotoninu a oxytocinu a vedle jiných potíží  se začaly objevovat panické záchvaty úzkosti. Tušila jsem, že pokud zůstanu, zaplatím krutou daň, totiž svůj život. Ano, šlo o život, protože zdraví je život. Došlo mi, že žiju v pekle.

Ráj vyhoření

Úzkostné paniky opravdu nejsou příjemnou záležitostí. Donutily mne začít o sobě přemýšlet. Brzy jsem si uvědomila si, že si to peklo dělám já sama. Žádné „oni“ neexistuje, protože jsem to já, kdo se nechal do toho kolotoče vtáhnout. Jsem to já, kdo je zodpovědný za stav věcí. Bylo to smutné i nabíjející zároveň, protože jsem došla k poznání, že změna k lepšímu je také v mých rukou. Základní otázka, kterou jsem si položila, byla: „Co chci vlastně doopravdy já?“ Kdokoli si tuto otázku upřímně položí, tak to někde hluboko v sobě ví. I já jsem to věděla.

Vždy máme na výběr. Nemůžeme vždy ovlivnit, co se nám stane, ale vždy si můžeme vybrat svou reakci a svůj postoj. Musíme však být ochotni něco za svoje štěstí a spokojenost zaplatit. Já jsem měla na výběr variantu, která by mne stála hodně peněz a jistot. Byla jsem na to sama, živila jsem rodinu a měla jsem dost drsnou hypotéku. Druhá varianta by mne stála můj život ve všech jeho aspektech. Bála jsem se. Moje mysl vyplodila všechny možné děsivé scénáře. Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem začala zvažovat odchod z vysoké pozice v korporátu. V té době se to moc nenosilo. Vzhledem k tomu, že to bylo extrémně nevýhodné, to nikdo nechápal a nikdo mne nepodpořil. Spíš si všichni ťukali na čelo. Říkali mi, ať se uklidním, ať se srovnám, ať jsem „normální“.

To mi fakt pomohlo…! Ale chápu to. Vždyť i oni běží také svůj krysí závod! Byly to jen poslední pokusy ďábla udržet mě v pekle. Věděla jsem, co chci, jen mi chyběla odvaha to udělat. Ale touha po lepším životě, zdraví, času pro sebe a pro dceru byla tak obrovská, že přerostla můj strach. Sbalila jsem si ho do pomyslného batohu a vyrazila jsem do neznáma. Neměla jsem žádný plán. Jen jsem si potřebovala bytostně odpočinout.

Dnes žiju v ráji. Proč je to ráj? Protože to je moje vědomá volba. Dnes dělám to, co mě baví a naplňuje. Můj vnitřní systém se zapnul a moje tělo i duše jsou v dobré kondici. Pracuji tvrdě jak ve své profesi, tak na sobě samotné, ale nevysává mě to. Naopak! Dobíjí mě to, protože dělám to, co mi dává smysl. Za moje peklo nemohly korporace, ale moje vnitřní nezralost. V korporátním světě jsem se hodně naučila, dodnes z toho čerpám a jsem za to vděčná. Nebyl to korporátní svět, kdo byl „ten zlý“, byť mi nabízel tvrdé zkoušky stejně tak jako život sám, jen trochu zhuštěné. Byla jsem to já, kdo byl zlý sám na sebe. 

Je jedno, kde člověk pracuje. Důležité je, aby dělal to, co mu dává smysl, protože je to v souladu s ním samotným. My sami určujeme, co pro nás znamená úspěch i cenu za něj. Ďábel chce podat ruku každému, ale my máme na výběr. 

Já si žiju ve svém vědomém ráji. 

Buďme v kontaktu

ahoj@chudlikova.com

@jankachudlikova

0
    Nákupní košík (0)
    Váš košík je prázdný