Aneb mohou za náš zpackaný život naši rodiče?

Může za to, jak žijeme dnes, špatné dětství? Určitě ano.

Hodnotové vzorce pro život a náš vztah k sobě a k druhým mají kořeny v hlubokém dětství. Vznikají odčítáním situací z okolí a našimi prožitky už od třetího trimestru těhotenství skrze matku. Až 80 % hodnotových vzorců a emočních vazeb vzniká do cca třetího roku života. Vše, co prožijeme prostřednictvím svých smyslů a emocí v útlém dětství, se nahrává do naší hluboké paměti. Jde o zrychlený a přirozený proces učení se. Dítě je ve stavu alfa a théta do tří let 24 hodin denně. Tento stav zesiluje vnímání na maximum a zapisuje prožitky a zkušenosti rovnou do podvědomí za účelem přežití. Vedle toho máme i určitou genetickou predispozici, ale geny reprezentují kolem 50 % a nemusí projevit.

Pro náš fyzický a psychický vývoj je naprosto klíčové slovo bezpečí. Ve fyzickém bezpečí jsme, když máme co jíst a střechu nad hlavou bez ohrožení. V sociálním bezpečí jsme, když jsme přijímáni ostatními, protože jsme sociální a kmenové bytosti. V útlém věku proto nutně potřebujeme fyzické a psychické pohlazení od svých rodičů a blízkého okolí. Jsme na skutečné pozornosti a bezpodmínečné lásce od těch, kteří nás přivedli na svět, doslova závislí. Pokud se nám jí však nedostalo, máme ve své hluboké paměti otisknutý strach, nedostatek sebehodnoty a kompenzační způsob myšlení a chování. Tento program je v nás hluboce zakořeněn, a proto se v kritických situacích nevědomky chováme podle něj. 

Náš mozek spouští po podnětu reakci až 8 sekund předtím, než ji uděláme. Tato reakce je vždy odrazem zkušenosti a naučených vzorců z minulosti. To znamená, že pokud se sebou něco neuděláme, jsme produktem nahraného programu. Zásadní je, zda je tento program pro náš život užitečný nebo škodlivý a limitující. Svou nahrávku z dětství nevědomě tady a teď opakujeme v 95 – 99 % případů. Za povšimnutí stojí 1- 5 %, ve kterých je ukryta možnost změnit svou naučenou reakci. Není to moc, ale každé procento znamená výrazné zlepšení života. Otázka je, jak na to. 

Má to vliv na naše vztahy? Určitě ano.

Nedostatek sebevědomí a destruktivní smýšlení o sobě, který vznikl v útlém dětství, vede ve vztazích k hledání potvrzení naší hodnoty. Potřebujeme pomyslné razítko, že jsme „dobře“. Děláme pak vše pro získání pochvaly a uznání od okolí, abychom si tak doplnili chybějící dobrý pocit ze sebe. Jde o kompenzační chování. Může se to projevit ve formě sebeobětování, perfekcionismu, workholismu, citového vydírání eventuálně zastrašování a agrese. Pokud i druhá strana nemá dostatek sebehodnoty, tak jde o vztah dvou lidí, vzájemně bojujících o pozornost a uznání. Dva nedospělí jedinci se snaží získat to, co jim chybí, od toho druhého. 

Totéž platí pro roli rodiče. Pokud se svým pocitem nedostatku sebehodnoty a vnitřní nespokojenosti nic neuděláme, přenášíme stejné vzorce chování a myšlení i na svoje děti. Když „nedospělí dospělí“ vychovávají svoje děti ve stejném kontextu, vyrostou z nich stejně poničené a frustrované osobnosti. Neexistuje dokonalý rodič a dokonalého rodiče děti ani nepotřebují. To by se neměli co učit. Děti potřebuji spokojené a šťastné rodiče.

Dokud neuznáme sebe samé za dobré a nezbavíme se svého destruktivního chování, budeme ve vztazích ubližovat sobě i druhým. A proto bychom měli otočit svou pozornost na sebe a začít na sobě pracovat. Musíme zvládnout vlastní traumata a usmířit se sami se sebou i se světem kolem, abychom našli svou vnitřní rovnováhu a spokojenost. Potřebujeme se sami posunout dopředu. V tady a teď máme možnost volby. Můžeme se rozhodnout pro svou lepší budoucnost.

Můžeme s tím něco udělat? Určitě ano.

Náš mozek neumí mazat ani měnit vybudovaná, pevná neurospojení, což by znamenalo, že nemáme šanci na změnu a jsme odsouzeni ke stejnému chování. Mozek ale umí dobře tvořit nová neurospojení a po čase překrýt ta stará. Jak? Tím, že se učíme myslet a chovat nově. Nejsme šimpanzi, byť se jim hodně podobáme. Máme výrazně vyvinutou novou část mozku, která se nazývá neokortex, kde sídlí naše vyšší myšlení, fantazie a především naše vědomí. Tedy schopnost uvědomovat si sami sebe.

Je dobré pochopit svou minulost a svá traumata. Cílem vracení se do minulosti by mělo být porozumění a odpuštění sobě i druhým. Pokud neprojdeme procesem odpuštění, žijeme v pasti smutku, vzteku a lítosti. Odpustit znamená pustit se od…  Odpuštění je akt osvobození. Klíčovou roli hraje odpuštění našim rodičům. Vždyť víte, že dělali to nejlepší, co uměli, a že jen opakovali to, co sami v dětství zažili. Kdo tedy ten řetězec opakování traumat zastaví? Proč ne já? Přece to samé svým dětem udělat nechceme…

Nastává čas na změnu. Musíme otočit svou pozornost dopředu a začít se zaobírat tím, kdo jsme a kým chceme být. Můžeme si doslova nahrát nový program. Když chceme postavit dům, nejprve si ho představíme v konečné verzi. Doslova ho vidíme. A nevidíme jen tu hmotu, ale prohlížíme si ve své mysli krásný film, jak v něm žijeme, jak jsme v něm šťastní, jak si tam hrají naše děti…. Je to představa plná pozitivních emocí. 

Na své cestě změny se můžeme opřít o fakt, že mozek věří obrazům a představám tak moc, že neumí rozlišit realitu od myšlenky. Proto je tak důležité naučit se přemýšlet, o čem přemýšlíme, abychom si zvědomili, zda jsou naše myšlenky škodlivé nebo užitečné. Na naši myšlenku se váže tvorba odpovídajících neurospojení v mozku a biochemických reakcí v našem těle. Když na něco hezkého myslíme, tak je nám už při samotném promítání toho mentálního filmu fyzicky a psychicky dobře. Tak, jako si umíme představit svůj vysněný domov, můžeme si vytvořit i představu našeho spokojeného a šťastného já. V té představě je nutné vidět nejprve vlastní zralé a zdravé „já“. Neměli bychom svoje štěstí vázat jen na druhé. Pokud budeme na svou vizi myslet co nejčastěji a uděláme pro ni každý den alespoň malý krok, náš život se postupně začne měnit k lepšímu. V celém tomto procesu je zásadní naše víra – nejen v naši vizi, ale také v samotnou možnost změnit život k lepšímu. 

Je těžké změnit svůj postoj? Určitě ano.

Protože je náš program nahraný v hlubokém podvědomí a svým myšlením a chováním jsme ho ještě života během posílili, není cesta k trvalé změně úplně jednoduchá a vyžaduje úsilí a trpělivost. Nicméně podstatné je to, že změna je možná…

Nemá cenu chtít změnit zažité vzorce. Je to ztráta energie. Mozek je přece neumí měnit ani mazat. Musíme upřít veškerou svou pozornost a úsilí na to, co doopravdy chceme. V každém okamžiku se rozhodujeme – ať už vědomě nebo nevědomě. V důležitých situacích můžeme mezi podnět a naši naučenou reakci vložit vědomou volbu. Stačí zastavit autopilotní režim. Dobře funguje hluboký nádech a výdech. To je naše pomyslná stopka, ve které se můžeme přestěhovat do svého vyššího vědomí. Důležité věci nemusíme rozhodnout za 8 sekund. Když si vezmeme čas na rozmyšlenou, vzpomeneme si na sebe, na to, co doopravdy chceme pro své šťastné já udělat. V kritických situacích se nerozhodujme podle momentální nálady, ale podle své vize svého pravého a šťastného já. 

Největší bohatství, které máme, je naše pozornost. V momentě, kdy si uvědomíme svůj škodlivý program, můžeme přepólovat sovu pozornost na žádoucí chování. To, čeho si jsme vědomi, můžeme ovládat. Nejsme už více obětí svojí minulosti, ale jsme tvůrci života, jaký chceme mít. 

Jako děti jsme si svoje podmínky vybrat nemohli. Ale jako dospělí jsme to jen a jen my sami, kdo je zodpovědný za svoje volby. Tento niterný přerod za nás nikdo jiný udělat nemůže. Některé okolnosti v dospělosti ovlivnit můžeme, některé ne. Co ale můžeme ovlivnit vždy, je náš vztah k sobě a náš postoj ke všemu, co se děje. Máme možnost volby.

Můžete se inspirovat prací a knihami od lidí, kteří to sami dokázali nebo jsou na tuto problematiku odborníci: E. E. Egerová, M. Seligman, Joe Dispenza, V. E. Frankl a další.

Stojí to za to? Určitě ano.

Jasně, že ano! Znáte někoho, kdy by uvnitř duše nechtěl být šťastný a spokojený? Málokdo ale chápe, že je to věc obrácení pozornosti na sebe. Pocit štěstí a spokojenosti vám nikdo zvenku nemůže dát. Ale když ho najdete, tak vám ho ani nikdo nemůže vzít. Nejlepší práce, je práce na sobě. Když změníme sebe k lepšímu, změní se k lepšímu vše kolem. 

Musíme se rozhodnout a uvěřit, že změna k lepšímu je možná. Už sama tato myšlenka a víra, v sobě nese kód naděje a uzdravení. Když se změníme, budeme šťastnější… Když se změníme, budou šťastnější i naše děti a lidé kolem nás… Naopak to nefunguje. Tou nejlepší cestou je láska. Láska, kterou musíme dát nejdřív sami sobě, abychom ji mohli dát druhým. 

Přeju vám vědomou cestu ke svému pravému já, ať už je těžká nebo radostná. Důležité je, že vede tam, kam chcete vy sami.