V poslední době je seberozvoj sexy. Je všude kolem nás. Máme k dispozici tematické knihy, filmy, videa, blogy, sociální sítě, online kurzy… I ty moje ;). Štěstí a sebeláska patří na internetu k nejvyhledávanějším slovům. Kdo na sobě nepracuje, jako by nebyl. Seberozvoj ale nutně neznamená skutečné, hluboké poznání, stejně jako vysoký intelekt neznamená moudrost.

Lidská touha po poznání je přirozená a cesta za ním není lehká. Myslím, že na každého z nás čeká jakési temné místo, kdy život bolí. A ne jedno. Jsou to ty zkoušky, kdy se láme chleba. Půjdu dál nebo zůstanu? Podlehnu nebo vstanu? Skutečné poznání a pravdivost k sobě i ke světu bolí. Asi proto to hodně lidí vzdá. Nevím proč to tak je, ale vím, že to bolí!

Uvědomit si vlastní matrix bolí. 

Tedy alespoň mne to bolelo. Stalo se to už dávno, krátce po revoluci, kdy šel můj osobní život díky mým vadným vzorcům z dětství z kopce. Nevěděla jsem proč, ale věděla jsem, že je něco špatně. Až těžký životní úder mne donutil začít o sobě přemýšlet jinak. Vnitřně jsem trpěla jako zvíře a z hloubi své duše jsem si přála pochopit, proč se mi ty špatné věci v životě dějí.

A najednou se odpovědi dostavily. Byly v obrazech a byly zcela jasné a zřetelné. Za tři minuty se mi obrátil svět vzhůru nohama. Uviděla jsem jasně proč a co dělám špatně já. Uvědomila jsem si, že jsem to jen a jen já, kdo v mém životě rozhoduje o všem – ať už vědomě nebo nevědomě a bez ohledu na mou minulost. Bylo to probuzení z temné noci Duše. Poprvé v životě jsem otočila svou pozornost z vnějšího světa na sebe. Myslím, že to je základní podmínka jakéhokoliv pohybu vpřed. Došlo mi, kolik šíleností jsem udělala, kolik času jsem promrhala a jak moc jsem ubližovala především sama sobě, byť nevědomě. Byla to mentální kocovina. Tento moment opravdu bolel… Au! 

Od té chvíle jsem zcela obrátila svoje myšlení. Přestala jsem obviňovat druhé a zaměřila jsem se na sebe. Bylo pro mne objevné uvědomit si, že pokud mi někdo ublížil, tak jsem to já, kdo si nechal ublížit. Že jsem to jen a jen já, kdo rozhoduje o tom, koho si pustí do života a komu co dovolí či nedovolí… Přijala jsem zodpovědnost za sebe a za svůj život. Vlastně jsem se začala učit v životě chodit jako malé batole, tentokrát psychicky. Kladla jsem si konečně správné otázky. Kdo jsem? Kdo chci být? Jaké je moje místo ve světě? Co pro mě znamená štěstí? Jaké hodnoty chci ctít? Později jsem pochopila, že to byl přesun z role oběti do role tvůrce, ale v té době jsem o tom neměla ani ponětí. Vydala jsem se na cestu k sobě. Dnes vím, že to je cesta, která nikdy neskončí a že je mi na ní dobře. Netvrdím ale, že je lehká.

Vymezit se vůči matrixu kolem bolí

Tak začal můj velký osobní úklid. Začala jsem na sobě pracovat a můj život se zlepšoval. Nejprve jsem uklízela svoje dětství a časem jsem začala tvořit svůj nový život. Přestala jsem se do minulosti ohlížet.

Šla jsem do toho po hlavě. V té době ještě nebyl internet a dobrých filozofických či naučných knih bylo jako šafránu. Využila jsem i služeb kartářek a astrologů… Na a co? Pokud má člověk pocit, že mu to pomáhá, je to o. k. Dnes vím, že moje síla je v tom, že jsem v žádném duchovním směru nebo systému neulpěla. Ze všeho jsem si vzala to dobré a hledala jsem dál. Ke všemu poznání ze světa kolem jsem hledala vlastní cesty, vlastní názory, vlastní pravdu. Občas jsem řešila věci systémem pokus – omyl. Jsem za to ráda, protože není lepšího učení než přes vlastní zkušenost. Občas to bolelo – a pořádně. 

Čím více jsem poznávala samu sebe a chápala, co chci a co nechci, tím více jsem se musela začít vymezovat i svému okolí. V první linii byli ti nejbližší. Myslí to s námi většinou dobře, ale pokud si neudělali oni sami svůj osobní úklid, přenášejí automaticky svoje limitující přesvědčení a očekávání na druhé. Nejvíc polopravd a lží je v rodinách. Je jedno, zda vznikly z nezralosti, z podmínečné lásky nebo z ohleduplnosti. Je to balast, ze kterého se těžko dostává. Nabourat rodinné vzorce, polopravdy a lži je těžká disciplína. Mně osobně nešlo o to, abych vyřešila ty druhé, ale abych si vymezila vlastní prostor. Učila jsem se těm nejbližším říkat slovo „ne“. Tak tohle bolelo ještě víc. Přiznávám, že jsem to častokrát obrečela.

Můj osobní úklid logicky obnášel i radikální pročištění mých vztahů. Některé lidi jsem opustila nebo oni opustili mne. Je to přirozené, každý jsme najednou byli jinde.

S poznáním sebe samé jsem věděla, že někteří lidé do mého života už nepatří. Některé vztahy se naopak posunuly a proměnily do jiné roviny a jsou založené na společné frekvenci. I to obnášelo bolestivý přerod k upřímnosti. Začala jsem chápat, jak moc důležité je žít v pravdě k sobě i k druhým. A to občas bolí.

Opustit matrix kolem bolí

Jak jsem začala vidět sebe i svět novou optikou, tak jsem si začala uvědomovat sabotující myšlení a chování i u lidí kolem sebe. Viděla jsem u nich totéž peklo, kterým jsem prošla já, a chtěla jsem je zachraňovat. Ale narazila jsem…. Do bodu potřeby skutečné změny musí každý dospět sám. Nemůžeme pomoci nikomu, kdo si vůbec svoje limitující chování nepřipouští.

Když šlo o moje vlastní osobní peklo, mohla jsem to změnit, i když jsem si to vlastně ve svém období temna neuvědomovala. Ale mohla. Druhé však změnit nemohu. Toto poznání bolelo…. Nejvíc mě doteď bolí marasmus těch nejbližších. Vidím, jak je jejich nevědomost, strach a lenost uvězňuje do manipulací, lží, vnitřní agresivity a nemocí. Vidím zlo, které nevědomě páchají na sobě nebo na druhých. Vím, že cesta ven existuje, ale nemohu s tím nic dělat. Oni si procházejí svým obdobím nevědomí v roli oběti a drží se jí zuby nehty. Tuší, že svoboda obnáší i plnou zodpovědnost za sebe, ale nejsou připraveni na změnu. Já mohu být maximálně příkladem nebo také terčem jejich závisti. Přijde na to, co chtějí vidět. Přijmout to a nezasahovat dost bolí…

Když se bolest promění ve vědomou radost

Čím dál jdu, tím víc se odpoutávám od světa kolem a přijímám i určitou osamocenost.

Už neuklízím minulost, ale tvořím samu sebe takovou, jaká chci být. Za moje volby si nesu plnou odpovědnost. Jsou totiž moje… A to mě fakt baví! Nejvíc mě prověřují těžké chvíle, které testují moji sílu a víru v sebe znovu a znovu. V těchto situacích se všechno moje dosavadní vědění a zkušenosti promítají do zcela konkrétní akce a ta mi dává zpětné zrcadlo a nové lekce. A já prožívám vědomou radost z dalšího poznání, z pochopení sebe samé a světa kolem.

Seberozvoj pro mě není nálepka ani dočasný trend. Je to cesta za hlubším poznáním a za vědomým životem, která nikdy neskončí. Není vůbec podstatné, zda je zrovna lehká nebo těžká. 

Ano, někdy bolí. Hezky bolí, protože vím proč.