MEMENTO MORI PRO LEPŠÍ ŽIVOT

Nedávno mi to došlo! Už vím, s jakým pocitem bych si přála umírat.

Zní to asi divně. Mívám období, kdy mou mysl pohltí nějaké téma. Můj mozek se na něj pak zaměří a moje vnímání se zúží. Potom ke mě příchází tak nějak přirozeně, připlouvá ve všech možných podobách – v článcích, v odkazech, v knihách, v okolí, v médiích. V poslední době to bylo téma smrt. Hluboké téma, jen jsem si musela v hlavě odbloknout tabu, které se k němu váže.

Čím víc jsem se smrtí zaobírala, tím víc jsem vnímala, jak je přirozená a jak hodně nás může naučit právě o životě. Děláme chybu, že smrt tabuizujeme před sebou i před dětmi. Asi je to tím, že z ní máme strach. Já sama tu ještě chci být a mám konkrétní důvody, proč tu chci být. Připustit si téma smrti mi však pomohlo přestat se jí tolik bát a pochopit lépe, co je v mém reálném životě opravdu důležité.

Smrt je přítelkyně, která dává hlubší smysl právě našemu životu

Jak jsem si tak se smrtí začala povídat, uvědomila jsem si, jak moc dává mému životu opravdovou hloubku. Protože se jí někde hluboko v podvědomí však bojíme, máme tendenci vrhat se do povrchní zábavy a různých úniků od reality. Snažíme se urvat, co se dá, abychom si „stihli užít“ život, aby nám nic neuteklo. Kdybychom smrt přijali, dali bychom paraxoně samotnému životu hlubší smysl.

Smrt je spravedlivá v tom, že se jí nikdo z nás nevyhne. U každého z nás nastane ta chvíle, kdy budeme odcházet a zřejmě i bilancovat. A kamarádka smrt se nás zeptá, jaký jsme dali svému životu smysl. Tuto otázku si prý umírající opravdu kladou. Potvrzuje to třeba i záchranář v tomto videu z TEDu: https: https://www.youtube.com/watch?v=IaMnRrrQx48

Začínám si myslet, že žijeme proto, aby se nám dobře umíralo.

Žijme tak, aby se nám dobře umíralo

Napadlo mne, že když se přestaneme bát smrti, dostaneme i odvahu žít lepší, hlubší a pravdivý život podle svých vnitřních přání a hodnot. Tak jsem se jednou rozhodla, že si v představách pustím svůj film odcházení sebe samé. Bylo to tak jasné! Nebolelo to a ani to nebylo nepříjemné. Pochopila jsem, jaký bych chtěla mít v okamžiku smrti ze sebe a ze svého života pocit. A díky tomu je mi i jasnější, jak chci vlastně žít. Nejvíc mě ale překvapilo, že jsem si uvědomila, že už jsem spoustu dobrého pro sebe i pro druhé udělala a začala jsem být ve svém reálném životě víc spokojená a v pohodě.

Možná by si každý mohl udělat takové niterné „cvičení“ a položit si otázky, jaký by chtěl mít ve chvíli odchodu z tohoto světa ze sebe pocit, co si chce v tu chvíli sám o svém životě myslet a co chce, aby si o něm říkali druzí, až odejde.

Já už to vím a podle toho hodlám i žít. Moje skutečné “memento mori” mi velice pomohlo.

P. S. Na smrt připravená nejsem a nevím, zda kdy budu. Vím však, jak bych se u toho chtěla cítit, až to přijde.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *